Vladimír Guma Kulhánek: Čtyři struny, jeden řetěz

Vladimír Guma Kulhánek: Čtyři struny, jeden řetěz
11. 4. 2019

Zahrál si na možná nejlepší desce české rockové historie Kuře v hodinkách, s kapelou Etc. v roce 1990 předskakoval Rolling Stones na Strahově, prošel řadou zásadních skupin a svým osobitým stylem hry na baskytaru podpořil desítky studiových nahrávek. Legendární basák Vladimír „Guma“ Kulhánek ale kromě hudby miluje i jízdu na kole. Jaký byl jeho první bicykl, jak se mu žije bez řidičáku a kam rád jezdí na výlety? O tom jsme si povídali nad sklenicí dobře vychlazeného piva.

Na basu jsi začal hrát poměrně pozdě, ale jak to bylo s kolem? Na něm jsi jezdil už od malinka?

To ani ne. My jsme byli tři kluci a z táty právníka udělali skladníka, takže nebylo moc peněz a kolo jsme neměli. Pamatuju se, že jsme měli bicykl dostat, ale dopadlo to jinak. Bydleli jsme v Michli, v malém baráčku se zahrádkou a vedle za plotem měla sousedka záhon. A my jsme si s bráchou udělali záhon taky u nás. Máma nás pochválila, jak jsme si to tam hezky připravili, jenže pak jsme přelezli k sousedce a její jahody jsme přesázeli na naší stranu. Takže místo kola jsme dostali výprask.

Takže jsi si musel počkat…

Jezdit jsem se učil na tátově starém kole a navíc pod rámem. To bylo docela obtížný, ale jinak jsem na šlapky nedosáhl. K lepšímu kolu jsem se dostal až později, když už jsem studoval vysokou a hrál na baskytaru. Jeden kluk mi tehdy basu ukradl. A po naléhání mi dluh místo penězi splatil tím, že mi dal takový polozávodní kolo. A od té doby jsem začal jezdit. I když ze začátku ještě ne v tolik jako později.

Bylo tehdy kolo nedostatkové zboží?

To bylo velmi nedostatkové zboží. Dobré kolo určitě. Nejlepší Favorit F1 se skoro skoro nedal sehnat. Ten měly možná sportovní oddíly nebo někdo, kdo měl takzvanou tlačenku. Pro obyčejného smrtelníka bylo těžké nejen získat kolo, ale i náhradní díly. Na kratší představec jsem musel čekat asi 3 hodiny ve frontě před Tuzexem, abych si ho mohl za těžké peníze koupit. Tehdy nikde v obchodech nic nebylo.

Foto: Archiv Vladimíra Gumy Kulhánka

Když už jsi tedy kolo měl, tak kam jsi na něm jezdil?

Jezdil jsem třeba k Berounce, Černošice, Mokropsy a okolí. Tam jsem i chvíli bydlel na jedné takové mrňavé chatičce a živil jsem se polním pychem. Jezdil jsem na kole a bral třeba okurky nebo brambory. Ale pak jsem začal spíš běhat. Běhal jsem dlouho a hodně, opravdu hodně.

Jak se stalo, že jsi pak kolu opět propadl?

Potkal jsem Petara Introviče z Bluesberry, který je celoživotní vášnivý cyklista. Ten mi dal do kupy to moje starší kolo a já začal pořádně jezdit. To už mi bylo asi 35. Ale od té doby jezdím víceméně pořád a skoro každý den.

Petar je jedním ze zakladatelů první domácí amatérské silniční ligy, z níž se během let vznikla Unie amatérských cyklistů. Účastnil ses těchto amatérských závodů?

Spousty závodů. Tour de Hanspaulka i dalších. Protože jsem měl dobrou fyzičku z běhání, tak jsem neměl problém a celkem rychle do toho nastoupil. Hodně jsem se toho naučil taky od bubeníka kapely Etc. Pavla Skaly. Ten předtím jezdil závodně ve Spartě.

V roce 1975 po skončení závodu, před restaurací Na staré faře, foto Popmuseum, archiv Petara Introviče. Guma tentokrát chybí

Cyklokros v obýváku a šňůra na kole

Jak šel dohromady životní režim rockera a nadšeného cyklisty?

Kapely tehdy vyrážely třeba na čtrnáctidenní šňůry. Jezdili jsme autobusem, kam se kromě aparatury vešla i kola. Ráno jsme vstali na hotelu, z atlasu jsem vytrhnul příslušnou mapu, našli jsme si cestu a řekli jsme, jak dlouho nám tak bude cesta trvat. Museli jsme připočítat celkem velkou rezervu, kdyby se něco stalo, protože nebyly mobily. A jeli jsme na vystoupení. Dokonce jsme jednou jeli asi 140 km. Bylo to úžasný, protože člověk pozná úplně jiný končiny.

Jaké místo, které jsi takhle poznal, ti utkvělo v hlavě?

Jednou jsme spali ve Spišské Nové Vsi a já jsem tam asi 3 dny jezdil na kole po Slovenském ráji. To bylo úplně úžasný. Nádherný kopce, nádherná krajina. Nebo jsme jezdili přes Fačkovské sedlo a tam v horách. To bylo taky krásný. Pak se mi to moc líbí u Vacova, to je takové Předšumaví. Tam jsem vždycky jezdil do Kašperek, do Sušice, na Churáňov a všude po okolí.  Nebo jsme v Krkonoších z Janovy Hory vyráželi na Špindlerovku, na Zlaté návrší nebo do Rokytnice. Když jsem se pak vrátil do Prahy, tak mi přišlo, že je to úplná rovina.

Jezdíš tedy hlavně na silničním kole?

Ano, mám to rád. Na horském kole do terénu bych se paradoxně bál sám jezdit, tam je lepší jet ve dvou, kdyby se ti něco stalo. Na silničce mě někdo může samozřejmě vytlačit ze silnice, ale zase jezdí hodně lidí kolem.

Máš nějaké vysněné kolo?

Tak jezdit na kole třeba za 150 tisíc by se mi asi líbilo, ale říkám si, že si radši koupím basu. Teď mám teda nové kolo, protože jsem šel po dlouhé době na nastavení posedu u Specialized. Zjistilo se, že mám moc dlouhé kolo, a tak jsem si pořídil nové, se kterým jsem spokojený. A ještě jsem dostal dres.

Sportuješ i v zimě?

V zimě na kole tolik nejezdím, protože mám Raynaudův syndrom, nedokrvují se mi ruce a trpím, i když mám sebeteplejší rukavice. Tak buď chodím trošku běhat, nebo jezdím doma na starém kole, které mám v trenažéru. A když je třeba v televizi cyklokros, tak jedu spolu se závodníky. Včera jsem jel zase asi hodinu s biatlonem…

Takže sleduješ cyklistiku i v televizi…

S velkou oblibou! Všechny Grand Tour. Je zajímavé, že dřív jsem moc rád koukal na fotbal. Ale dnes už mi to nějak přijde nějaké nudné, zato koukám, jak někdo jezdí na kole třeba šest sedm hodin (smích).

Doslechla jsem se, že jsi jel na kole i na Strahov, kde jste v roce 1990 s kapelou Etc. Předskakovali Rolling Stones. Co je na tom pravdy?

Bylo to trochu jinak. Přímo na vystoupení jsem na kole nejel. Že nás Američani skutečně vybrali jako předkapelu Stounů, jsme se dozvěděli pouhý den před samotným koncertem. Náš kytarista Standa Kubeš byl tehdy zrovna na chatě u Luky pod Medníkem a mobily nebyly, tak jsem si řekl, že pro něj dojedu na kole. Přijel jsem tam, říkám to Kubešovi a on pronesl něco ve stylu: Si děláš p*del? No ale pak pochopil, že to je pravda, sedli jsme do auta a dojeli zpátky do Prahy. Akorát jak byla nervozita, tak Mišík na Strahově otevřel futrál se španělkou a ona tam nebyla. Prostě ji zapomněl doma. Ale to je zase jiný příběh.

Byl tenhle koncert tvůj největší životní zážitek?

Ono je to takové smíšené. Člověk není úplně zvyklý hrát s takovými hvězdami a před tolika lidmi. Tak je rád, že to nějak přežije. Než aby si to nějak zvlášť užil, jak se teď říká. To je podle mě blbost.

Foto: Filip Kocián

Prahou na kole

Na kole občas jezdíš i po Praze. Co je podle tebe největší problém?

Určitě jsou tu místa, která jsou kritická a která podle mě nejdou moc zlepšit – třeba u Karlových lázní. Potom je tu kopcovitý terén, který může představovat problém spíš pro starší lidi. I když to by se dalo vyřešit elektrokoly. A asi nejzásadnější je, že tu na kole jezdí málo lidí a není tu dobrá vazba mezi řidiči a cyklisty. Kdyby všichni motoristi jezdili taky na kole a všichni cyklisti občas i v autě, tak by vzájemný vztah mohl být mnohem lepší. Tady na vás řidiči často troubí, místo aby počkali, hodili blinkr a pak vás v klidu objeli, jak je to normální třeba na Západě. Auta vás tu běžně míjejí s minimálním bočním odstupem a už se mi i stalo, že mě řidič srazil z kola. Naštěstí ne ve velké rychlosti, ale stejně…

Ty se v provozu nebojíš?

Ani ne. Důležité je, to mi říkal jeden profík, nejezdit nikdy úplně u chodníku. Je potřeba mít od okraje chodníku třeba metr místa. Nechat si tam únikový prostor. Řidič je třeba naštvaný, ale ví, že se tam nevejde, tak musí počkat. Když pojedeš úplně u kraje, tak tě budou míjet úplně natěsno.

Jaká byla Praha ze sedla kola třeba v 70. nebo 80. letech oproti dnešku?

Po Praze jsem toho na kole hodně našlapal, když jsem jako kapelník Etc. jezdil vyřizovat všechny náležitosti na PKS (Pražské kulturní středisko, pozn. red.). Taky jsem jezdil za tátou z Letné do Michle po magistrále třeba třikrát týdně. Na kole jsem vyřizoval i veškeré úřady. Bylo to úplně normální. Teď už se hustému provozu víc vyhýbám a hledám si postranní cestičky. Mám své trasy, třeba směrem z Braníku na Dobřichovice nebo nahoru na Unhošť a na Křivoklát. Dřív jsem jezdil na Bílou horu po hlavní, dneska holt jezdím přes Ladronku.

S čistou hlavou

A jezdíš i autem?

Ne, já nemám řidičák a nikdy jsem neměl. Vláďa Mišík taky nemá řidičák. Bez auta jde žít.

Jaký máš vůbec vztah k ekologii?

Já se tím nezabývám nějak intenzivně, ale je to pro mě přirozená věc. Snažím se ničím neplýtvat, nevytvářet víc odpadu, než je nutné, všechno třídím a taky nejezdím autem (smích). Jsou to drobnosti, ale nejvíc škod neudělají velké fabriky, ale ta masa lidí. Když každý bude dělat něco blbě, tak to má obrovský vliv. Podle mě může každý něco změnit.

Však je také automobilová doprava původcem většiny znečištění v Praze…

Když jsem bydlel v Korunovační ulici, tak mi pod okny jezdilo jedno auto za druhým. Ve dne v noci. I když jsem bydlel ve 4. patře, tak když jsem otevřel okno, tak byl za chvíli celý byt zaprášený. Teď bydlím v Holešovicích, okno mám do dvora a úplně se divím, jak je tam čisto. Nejde jenom o oxidy dusíku a CO2, ale i o prachové částice.

No jo, ty jsi vlastně původně chemik…

Ale ještě jsem s tím nezačal (smích).

Tvoje profese je vlastně docela fyzicky náročná. Pomáhá ti pravidelná jízda na kole i v tomhle ohledu?

Má to obrovský vliv na kondici. Já najezdím tak sedm osm tisíc km ročně. Vím, že to není nic výjimečného, ale podle mě je to docela dobrý. A pak když vidím některé své vrstevníky, kteří ještě u hudby zůstali, jak jsou často sešlí, tak jsem rád, že jsem díky sportu ve formě. Držím si váhu, kterou jsem měl jako teenager. Teď třeba hraju s Energitem – to jsou náročné skladby, dlouhé sety a jsou tam rozsáhlé improvizační plochy. Člověk se musí soustředit a navíc stát s tou basou poměrně dlouho na pódiu… To není jenom o fyzické kondici, ale i o propojení s hlavou…

Co tě na kole nejvíc baví?

Nejlepší je, že si hlava úplně odpočine. Proto přitom ani neposlouchám hudbu.

Běžím nebo jedu na kole, chvilku to třeba nejde, ale najednou se organismus dostane do takového zvláštního stavu, že všechno začne fungovat. Všechno jde jak po másle. Necítím únavu. Říkám si, teď bych mohl objet svět. Ono to zase za chvilku přejde (smích), ale je to nádherný stav. Přemýšlím nad pohybem, ale mozek si stejně dělá, co chce. A dokonale se vyresetuje…

S Lubošem Andrštem, foto: Ája Dvořáčková

 

Vladimír Guma Kulhánek (74)

Přední český baskytarista. Byl členem mnoha významných hudebních skupin např. Flamengo, Bohemia, Blues Band, Etc…, Stromboli, nebo Krausberry. Je oblíbeným studiovým hráčem a podílel se na dlouhé řadě hudebních alb různých žánrů. Má velmi osobitý a nezaměnitelný styl plný bohatých figur. Jako jeden z mála českých baskytaristů používá bezpražcovou baskytaru. Aktuální koncerty s kapelou Energit najdete na www.energit-band.com. Na podzim je v plánu velký koncert ke Gumovým 75. narozeninám s řadou hostů v Lucerna Music Baru.

 

Rozhovor připravila v únoru 2019 Anna Kociánová z Do práce na kole pro časopis Cykloturistika.

Nečekané důsledky projektu Do práce na kole

Nečekané důsledky projektu Do práce na kole

Výzva Do práce na kole má za sebou již osm let, ve kterých nebylo o nejrůznější překvapení nouze. Padaly neuvěřitelné rekordy v překonané vzdálenosti za jeden měsíc a sami účastníci…
Zářijová výzva Do práce na kole

Zářijová výzva Do práce na kole

Ani podzim nás nezastaví. Naopak! Chystáme pro vás Zářijovou výzvu Do práce na kole. Jezdit na bicyklech, běhat či chodit budeme od 16. do 22. září v rámci Evropského týdne…
Posílíte náš organizační tým? Hledáme fundraisera/ku

Posílíte náš organizační tým? Hledáme fundraisera/ku

Výzva Do práce na kole má za sebou už devátý ročník, ale hlavní organizátor – spolek AutoMat – oslaví své už dvanácté narozeniny.  Pro další rozvoj našich aktivit nyní hledáme…
Výzvu pořádá
auto*mat
Generální partner
GLS
Národní partneři
Mediální partneři
Pod záštitou