Chci, aby i jízda na kole měla šmrnc, říká v rozhovoru městská cyklistka Katka Jirová

Katka Jirová pracuje pro neziskovou organizaci RUBIKON Centrum, která už přes 25 let navrací lidi s trestní minulostí do běžného života. Bez předsudků. A Katka se bez předsudků vrhla i do jízdy na kole po Praze. Dala dohromady tým pro naši květnovou výzvu a i když nehodlá lámat rekordy, tak  své cíle rozhodně má. Ať už udělat něco pro své tělo nebo pro životní prostředí. Povídaly jsme si tak nejen o její práci, ale také o tom, co jí na cestování po metropoli na bicyklu baví a co naopak štve. 

Katko, co vlastně v Rubikonu děláš? 

Pracuju jako programová vedoucí Komunitního centra a zahrady Kotlaska, což je projekt nejen pro naše klienty, ale i pro veřejnost. Lidé ze  okolí sem chodí zahradničit, relaxovat a vzdělávat se. Mohu s hrdostí říci, že se nám za tři roky podařilo vybudovat funkční komunitu. Ale největší úspěch vidím v tom, že do této komunity patří i naši klienti nejen jako návštěvníci, ale také jako zaměstnanci – starají se o zahradu a pomáhají s chodem centra. Projekt je ekologicky zaměřený  v širším slova smyslu, nejde jen o přátelské soužití s přírodou, ale také kultivaci prostředí a společnosti a společnou péči o to, co sdílíme, ať to jsou vztahy nebo zahrada. To zahrnuje také přístupnost místa pro všechny vrstvy  nebo snižování napětí a nerovnosti ve společnosti.

Jak jste se vlastně dostala ke kolu?

Kotlaska také úzce souvisí s mým ježděním na kole do práce. Dříve jsem totiž měla pracoviště za rohem. Tím, že jsem se před 3 lety pracovně přesunula na Prahu 8, tak se mi splnil sen a vznikla příležitost dopravovat se na kole. Bydlím na Vinohradech, takže podle volby trasy to mám krásných 6-7 km na jednu cestu. Celý projekt Kotlasky vlastně propojil mé profesní zaměření  v sociální sféře s mým pohledem na svět a věcmi, co mě baví (zahrada, komunita, propojování různých světů….). To, že jsem mohla začít jezdit do práce na kole, bylo jako třešinka na dortu.

Sportujete?

Nejsem žádný sportovní typ, moc mě nebaví třeba chodit běhat jen pro to běhání. Baví mě pohybovat se za nějakým účelem – plavat protože je vedro, chodit po horách, protože je chci vidět, jezdit na kole, protože se potřebuju dopravit do práce. A chci to udělat ohleduplně ke svému tělu a prostředí, ve kterém žiju.

Jaký typ kola máte?

Dříve jsem jezdila jen na klasickém horském kole na výlety do přírody, cyklovandry apod. Ale moc jsem si přála mít elegantní městské kolo. To jsem si splnila právě s myšlenkou, že na něm budu jezdit do práce. Moji představu přesně splňovalo kolo KELLYS Royal Dutch 28″ Menthol, protože je prostě šik a navíc ho vyrábějí v mé oblíbené tyrkysové. Jasně, že Praha není Amsterdam, ale já si tu váhu navíc ráda do kopce odšlapu. Prostě chci, aby i jízda na kole měla šmrnc, baví mě, když na mě lidi volají: „ Jééé, vy máte ale krásný kolo!“.

Takže teď už jezdíte spíš po Praze než do přírody?

90% mých cest je po Praze a jedu prostě tam, kam se potřebuju dostat. Teď s karanténou přišel bonus navíc, na kole se vypravím i tam, kam bych si to jinak rozmyslela, tedy do centra Prahy. Je to zážitek, když město není přeplněné lidmi a auty. Samozřejmě, že si vybírám co nejvíce zelené trasy. Nejde mi o rychlost a zkratku, ale o požitek z jízdy.

Co vás na tom nejvíc baví?

Baví mě ta volnost, jedu si kudy chci, jak rychle chci. A pak taky to, že jsem v kontaktu s mnoha místy, které bych jinak měla na mojí mentální mapě města jako slepá. Nebyla bych s nimi v přímém kontaktu, protože tamtudy nejezdí MHD, neměla bych tudy důvod procházet… Na kole si tudy projedu a už je to místo víc i moje.

A co vás na cestování po Praze na kole štve? Co by se dalo zlepšit?

Já jsem celkem spokojená. I když jsou místa, kde funím do kopce a na záda mi dýchá auto s tím, že mě nemá ani jak objet. To je nepříjemné.

Jediné, čemu nerozumím a s čím si roky lámu hlavu je, proč proboha tolik lidí jezdí po Praze v autě? Je to pomalejší, rozhodně to už dávno není IN a ještě to stojí tolik peněz. Frčím si to často kolem stojící kolony aut, kde v každém vozidle sedí jen jeden řidič a tváří se jako kakabus. A tak se na něj alespoň usměju a přeju si, aby si třeba díky tomu zážitku další jízdu autem rozmyslel. Něco ve smyslu:  „Hele, to by bylo pěkný jet si tu na kole jako tahle paní.“ Na druhou stranu věřím, že když se bude cyklodoprava systematicky podporovat jako něco normálního, lidem se to časem dostane pod kůži a budou toho víc využívat.

Máte nějaký nápad, jak tomu pomoct?

Myslím, že je nejdůležitější, aby debata o dopravě ve městě neprobíhala jen jako konfrontace vášnivých cyklistů se zavilými automobilisty. Většina lidí má kolo i auto a nepatří do těchto táborů (já tedy asi jo…). Věřím, že ti budou mít vůli hledat řešení, aby byla doprava po městě v pohodě všemi způsoby. Když bude tahle nevyhraněná většina víc slyšet, budou mít lokální politici zájem problém opravdu řešit komplexně, ne jen sbírat body u vyhraněných. Takže je potřeba podporovat klima, kdy se jako člen většiny necítím provinile, když z pádných důvodů jedu někam po Praze autem, a na druhou stranu, aby vyrazit na kole bylo jednoduché i pro ty, kdo to nedělají denně.

Jaké překážky v tom vidíte?

Já třeba pořád nechápu některé ty cyklo značky (kam mám jako vjet, kde se mám napojit apod.), když někde jedu poprvé a během jízdy prostě nemám šanci tu značku přečíst a pochopit.

Účastníte se také výzvy Do práce na kole. Po kolikáté? Co vás zaujalo nebo motivovalo?

Už druhý rok jsem dala dohromady tým s kolegyněmi a letos i s jedním kolegou (to je úspěch, protože celkově nemáme v neziskovkách moc chlapů). Motivaci mám v potřebě dělat s lidmi z práce věci i trochu nepracovní, poznávat se napříč týmy, které spolu běžně nepracují a mít toho víc společného.

Dřív jsem měla pocit, že na takové věci nemám čas a mentální kapacitu, byla jsem hodně zaměřená na výkon, což je také trochu kultura naší organizace. Ale změnilo se to s projektem Kotlasky, najednou vidím, že je důležitější pěstovat vztahy ještě jinak, nejen podávat maximální výkon, potkávat se jen pragmaticky a efektivně. Ono se to totiž nakonec stejně zúročí, v lepší komunikaci a vzájemné inspiraci, tam kde byste ji nehledali.

Máte pro letošek nějaké cíle v souvislosti s výzvou?

Nic extra mě nenapadá. Před pár dny jsem si ještě dělala starosti, jak to s naším týmem bude, protože máme pořád většinu lidí kvůli epidemii na home office nebo doma s dětmi, teď už je díky úpravě podmínek po starostech. Přála jsem si, abychom letos měli alespoň dva týmy – bavila mě ta představa, že si trochu zasoutěžíme mezi sebou. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak asi ještě zkusím další kolegy vyzvat, zda přeci jen do toho nepůjdou, když je to nyní ještě jednodušší se zúčastnit.